R-EVC & ASN Plus - Elektromobilita - trend dnešní doby. Přenosný wallbox jako skvělé řešení nabíjení

V dnešním rozhovoru přivítáme Tomáše Richtera, zakladatele firmy R-EVC, která vyvíjí přenosné wallboxy pro elektromobily. Téma rozhovoru je technické i strategické – od architektury zařízení až po důvody, proč firma R-EVC nebudovala vlastní vývojový tým a rozhodla se spolupracovat s ASN Plus.

Společně rozebereme:

• Proč se v R-EVC rozhodli pro kompletní redesign od základů
• Vývoj nové generace nabíječky: modulární koncovky, třífázové a certifikované měření, LTE konektivita
• Businessové důvody externí spolupráce: co by znamenalo budovat vlastní tým, proč je výhodné využít zaběhnutý tým s přesahem do více projektů
• Vývoj jako služba: jak funguje návrh hardware, firmware, mobilní aplikace i konzultace businessové logiky pod jednou střechou

Co si z rozhovoru odnesete?

• Proč vývoj „na zelené louce“ může být efektivnější než reengineering starší platformy
• Jak řešit vývoj produktu, když máte omezené kapacity a potřebujete pokrýt HW/FW/app vývoj
• Jak lze vývojový tým outsourcovat, aniž by firma ztratila kontrolu nad produktem
• Jak technická rozhodnutí (např. integrace měření, konektivita, bezpečnostní prvky) ovlivňují finální produkt a jeho uplatnění na trhu

Elektromobilita - trend dnešní doby.
Přenosný wallbox jako skvělé řešení nabíjení
(přepis rozhovoru)

Tomáš Richter: K elektrickému autu dneska už výrobci nedávají žádnou nabíječku. Každý je vlastně nucenej to nějakým způsobem řešit. Můžou nabíjet rychleji nejen doma v garáži, ale i na cestách. Hlavní výhodou pro ty uživatele může být to, že v podstatě ušetří 2/3 nákladů spojených s instalací toho wallboxu. Pokud má člověk rodinný dům, chalupu a firmu, tak by byl nucenej v podstatě jako všude montovat wallbox.

Tenhle problém vyřeší jeden přenosný wallbox. Přešli jsme prostě k tomu, že vyvineme to zařízení úplně znovu. Jenom pro srovnání bychom za rok byli schopni vlastně jako vyvinout v podstatě od píky úplně nový zařízení, kdežto u stávajícího řešení pořád řešíme jakoby nějaký dodělávky nějakých funkcí, což je prostě smutný, no.

A pro nás by to znamenalo mít člověka na hardware, na firmware, na mobilní aplikaci a prostě bylo by to moc lidí to znamená než já bych vybudoval takovej vývojářský tým, kterej tady už je dávno zaběhlej tak by nám taky mohl na tom trhu ujet vlak. To vypadá, že víte o čem mluvíte a že víte co děláte, což se taky následně potvrdilo.

A mně se prostě nejvíc líbilo to, že pod jednou střechou máte všechno a že to vlastně někdo vyřeší celý. Sedí ti kluci spolu v jednom baráku a jsou schopni se o tom projektu bavit a jako efektivně se vlastně řeší celý ten vývoj. Určitě tady ta transparentnost a ta rychlost v komunikaci. Tím, že máte zkušenosti i s jinýma firmama a víte, jak to řeší ten vývoj a podobně. Jsou to zkušenosti které nám třeba můžou ušetřit hromadu peněz a nebo taky nás někam posunout.

Co mě se nejvíc aktuálně osvědčilo, je mít ten produkt uživatelsky nejpřívětivější, jak to jenom jde.

 

Pavel Schiller: Dobrý den, vítám vás u dalšího rozhovoru. Já jsem Pavel Schiller z ASN Plus, kde vyvíjíme pro zákazníky elektroniku, firmware a aplikace. Dokážeme tak vyvinout a navrhnout celý ekosystém na míru, nebo vašemu vývojovému oddělení pomoci jen s dílčími problémy, jako je například vzdálená aktualizace firmwaru. Dnes si budeme povídat o elektromobilitě, která je trend, je na vzestupu. Nicméně počet nabíjecích stanic není v takovém měřítku, jako bychom si všichni přáli. Ale na tenhle problém má firma R-EVC řešení, které s sebou můžete vozit v kufru, a proto jsme si dnes pozvali našeho zákazníka Tomáše Richtera, majitele firmy R-EVC. Dobrý den.

Tomáš Richter: Dobrý den.

Pavel Schiller: Tomáši, vaše firma má jako jeden z hlavních produktů vlastně přenosný wallbox, nebo i přenosnou nabíječku, nabíjecí kabel. Můžete nám tento produkt blíž představit?

Tomáš Richter: Určitě. V praxi jde o to, že k elektrickému autu dneska už výrobci nedávají žádnou nabíječku. Ta, kterou k autům dávali, nabíjela váš elektromobil zhruba z 0 na 80 % asi 25 hodin nebo něco takového. To znamená, každý je vlastně nucený to nějakým způsobem řešit. A teď jsou dvě varianty, jak to řešit. Buď wallboxem klasickým na zeď, což je problém v tom, že nabíjíte rychleji jenom doma, tam kde to zrovna úplně nepotřebujete. A nebo potom pořídit přenosný wallbox, což je vlastně klasický kabel, jak byli uživatelé zvyklí dostávat k autu. Ale má v sobě speciální elektroniku, kterou máme vyvinutou tady společně. A díky tomu vlastně plně nahradíme wallbox. A díky tomu můžou nabíjet rychleji nejen doma v garáži, ale i na cestách.

Pavel Schiller: Jasně. Takže hlavní výhoda je, že mám jako nabíjecí kabel, ale když mám silnou zásuvku, tak jsem schopen nabíjet docela rychle, jak wallboxem.

Tomáš Richter: Jo, v podstatě je to úplně to stejné, co wallbox. Dá se použít stávající rozvody v garáži. A hlavní výhodou pro ty uživatele může být to, že ušetří dvě třetiny nákladů spojených s instalací wallboxu v garáži nebo na dalších místech. Protože pokud má člověk rodinný dům, chalupu a firmu, tak by byl nucený v podstatě všude montovat wallbox. Kdežto takhle mu celý tenhle problém vyřeší jeden přenosný wallbox nebo ta naše nabíječka. My tomu říkáme obchodně přenosný wallbox, aby lidi chápali, že nejde o klasický pomalý nabíjecí kabel, na který byli všichni zvyklí, ale že jde o wallbox.

Pavel Schiller: Takže jde vlastně o wallbox v kompaktnosti nabíjecího kabelu. Snad nezabírá moc místa. Šetřím na tom, že si nemusím koupit tři wallboxy, pokud mám tři destinace, kde chci nabíjet. A taky šetřím za práci elektrikáře a revizáka. Přesně tak. A zároveň pokud na chatě mám slabý jistič, tak to dokáže nabíjet pomalu, aby mi tam něco nezhořelo, nevypadly...

Tomáš Richter: ...pojistky. Jasně, můžete si volit nabíjecí proud od 6 do 16, nebo v tomhle případě už i do 32 A. Je dobré zmínit, že jsme vyvinuli i 22kW verzi, což do budoucna může být dobré třeba pro nabíjení elektrických autobusů. A vlastně uživatel tím ušetří nejen za elektrikáře, ale taky za to, že pokud by si pořídil wallbox bez proudového chrániče, musel by za dalších 7 tisíc dokoupit proudový chránič typu B. Kdežto my to všechno máme integrované. Takže je úplně jedno, kam se připojí, protože všechny ochranné funkce jsou integrované do té nabíječky. Navíc verze naší nabíječky má možnost výměny koncovek. Každý adaptér hlídá teplotu v koncovce, podpětí, přepětí a real-time komunikuje s nabíjecím kabelem o tom, co se v zásuvce děje. Takže kdyby došlo k nějakému problému nebo vysokému zahřívání, tak buď sníží nabíjecí proud, nebo úplně vypne nabíjení.

Pavel Schiller: Super. My jsme pro vás vyvíjeli teď novou generaci. Co bylo motivem dělat novou generaci? Co umí navíc?
 

Tomáš Richter: Jak jsem před chvilkou zmínil, nová generace je ve dvou verzích – 11 a 22 kW. Chtěli jsme uživatelům udělat lepší rozhraní v mobilní aplikaci, aby to pro ně bylo jednodušší, protože jsme během prodeje té nabíječky za poslední dva roky pozbírali hodně feedbacku. A hodně se toho taky na trhu změnilo, takže jsme chtěli vyvinout nové zařízení a někam ten produkt posunout. To už ale na stávající platformě nebylo možné, ať už kvůli stávající mobilní aplikaci a složitosti cokoliv předělávat, tak i kvůli ceně a dalším problémům. Přešli jsme k tomu, že zařízení vyvineme úplně znovu.

Pavel Schiller: Jasně. To bylo docela chytré řešení, protože často vídám, že někdo má do něčeho nainvestováno i pár milionů a chce na tom furt stavět. A je to jako rekonstruovat dům na špatných základech... nebo dneska už z dnešního pohledu špatných. Takže to chtělo docela odvahu to postavit na zelené louce, ne?

Tomáš Richter: Ani ne, protože víme, že zákazníky máme, že o zařízení zájem je. Ale i na začátku naší spolupráce jsme se nejdřív zabývali tím, že budeme pokračovat dál, uděláme nějaký reengineering celé té desky. Ale postupem času jsme zjistili, že bychom na té platformě nic nepostavili a že musíme začít znovu.

Pavel Schiller: Že bude vlastně levnější to udělat...

Tomáš Richter: Levnější to udělat podle sebe a začít od nuly, prostě.

Pavel Schiller: A tam se to ještě rozšířilo, zejména myslím o tři věci.

Tomáš Richter: Jo, rozšířilo se to o konektivitu – nově tam bude LTE konektivita. Pak 11 a 22kW řešení. A potom je tam možnost mít i offline nabíječku a certifikované měření. Tohle všechno přibylo spolu s možností nové aplikace, ve které bude možné některé funkce nebo konektivitu případně zpětně dokoupit. Myslím, že hlavní výhodou bude, že i to offline řešení bude možné řídit z mobilní aplikace pomocí Bluetooth. To znamená, že zákazník dostane na začátku třeba měsíční free trial connectivity. Pokud se mu to bude líbit, může si to potom zpětně dokoupit. Anebo může zařízení řídit alespoň v blízkosti přes Bluetooth.

Pavel Schiller: Takže pokud si nechci platit konektivitu, tak přes Bluetooth ovládám tu nabíječku, vyčítám data a tak dál. A pokud nejčastěji to chtějí flotily aut, aby mohli vzdáleně sledovat, jak se to používá, kolik to nabíjí, nebo i náročnější koncový zákazník chce vidět z větší vzdálenosti, jak to nabíjí. Takže ta výhoda je ta konektivita. A je to taky to certifikované měření, podle kterého se dá účtovat elektřina. Takže to vlastně umožňuje flotilám platit zaměstnancům, když si nabíjí doma nebo kdekoliv jinde mimo firemní volbu.

Tomáš Richter: Přesně tak. Protože jedna z trošku achillových pat předchozí verze bylo to, že měla jednofázové měření. Takže jsme ty zákazníky museli donutit k nějaké interakci. Například když měl někdo plug-in hybrid s dvoufázovou palubní nabíječkou a nezměnil si v nastavení dvoufázové měření, tak data nemusela být správná. To jsme odchytli tím, že máme i v základní verzi třífázové měření v ceně. A případně, pokud někdo potřebuje pro fakturační účely certifikované měření, jsme schopni mu dát naše měřidlo přímo do nabíječky.

Pavel Schiller: To je takový vtipný příběh, někde jsem slyšel, že nějaká flotila plug-in hybridů nedopadla úplně dobře, protože ti zaměstnanci si to nabíjení plug-inu nemohli dostávat refundováno od zaměstnavatele. Tak jezdili jenom na benzín a ty baterky v tom zhnily. Takže tohle je řešení, které by umožnilo stejně, jak tankují třeba na CCS-ku, přes tu vaši nabíječku zaměstnavatel ví, kolik jim má refundovat a...

Tomáš Richter: ...ti lidi můžou nabíjet doma. My jsme v podstatě schopni všechny ty nabíječky přiřadit pod jednu firmu a ten fleetový manažer je potom schopný každé sériové číslo přiřadit danému zaměstnanci. A ještě k tomu všemu si jednou za měsíc stáhne data ze všech nabíječek a rozdělí je mezi jednotlivé zaměstnance.

Pavel Schiller: No a když se ještě vrátím k té byznysové stránce věci – přemýšleli jste, že založíte vlastní vývojové oddělení?

Tomáš Richter: Původně jo, ale vlastně po těch zkušenostech s předchozím vývojem a po tom, co si člověk sedne ke kalkulačce, spočítá si, že by pravděpodobně neměl pro lidi dost práce v horizontu třeba dvou let. Taky by hrozilo, že ti lidi se budou fokusovat jen na tu nabíječku a neuvidí věci kolem, ty trendy. Což jsem považoval za výhodu právě třeba ve vašem případě, kdy jste zaměření na širokou škálu produktů – to znamená, máte přehled o tom, co se na trhu děje. Posíláte kluky na veletrhy a podobně, takže mají přehled o tom, co se ve světě děje, což je pro mě výhoda, že se tím nemusím zabývat. A nemusím ty vývojáře k sobě lepit a řešit komunikaci za ně – to vlastně někdo vyřeší celý.

Dalším problémem bylo, že jsme chtěli ten hardware vyvinout v podstatě od nuly. A pro nás by to znamenalo mít člověka na hardware, na firmware, na mobilní aplikaci – a bylo by to moc lidí. A kdyby nám vyvinul člověk za půl roku aplikaci, tak už bychom ho relativně nepotřebovali. A jako jednu z dalších výhod, co mě teď napadla, vidím i to, že vy máte pod jednou střechou třeba osm nebo devět vývojářů – já nevím kolik dohromady – ale když jeden něco neví, je schopný se poradit s druhým. A ten tým se spojí, stmelený, a vyřeší to relativně rychle. Což je za mě výhoda – že nad tím člověk nebádá tři dny, ale jiný už to někdy řešil a ví to rychleji. A ušetří se tím peníze.

Pavel Schiller: To je velmi trefný, protože i potenciální noví kolegové, ti kvalitní, které si chcete vybrat, mají vždycky požadavek, aby na to nebyli sami. Když v tom člověk leží měsíce sám, tak pak už někdy nepomůže ani se z toho na tři dny vyspat. A hodí se mít s kým to zkonzultovat. A tohle i samotní vývojáři oceňují. Takže pokud někdo plánuje stavět tým, kde bude mít jednoho hardwaráře, firmwareáře, někoho na aplikace, tak už dopředu se odsuzuje k tomu, že nejspíš najde spíš solisty. A ti solisti mají zase větší tendenci ten kód psát podle rozumných standardů, které kromě bezpečnostních norem splňují i dobré praktiky – aby to bylo předatelné. A s koncem spolupráce s tím člověkem není těžké navázat.

Tomáš Richter: Určitě. Pro mě byla výhoda, když se ukázalo, že cokoli u vás navrhne jeden hardwarář, tak to pak kontroluje další a prochází to – jestli to třeba nebyla blbost. Což by v našem vlastním týmu možné nebylo – tam by seděl jeden člověk, který by to měl na starosti. A ať by udělal cokoliv, museli bychom věřit, že to je správně. Kdežto takhle to nad ním někdy vždycky někdo zreviduje, což je prostě fajn.

Pavel Schiller: To je pravda. Na to vlastně i navazuje, že tím, že tam je přece jenom ten zákaznický vztah – i když bych ho přirovnal k partnerskému, protože fakt fungujeme jako jeden tým – tak přece jenom ten tlak na to být efektivní je větší, než když jsou ti lidi někde zaměstnaní a jsou v kolonce fixní náklady. Kdežto nás polovina zákazníků má ve variabilních, takže nějakým způsobem hlídá...

Tomáš Richter: Já určitě. Je i vidět, že ten vývoj a ta spolupráce vás baví, což je prostě fajn.

Pavel Schiller: No, tak to docela dobře navazuje na to, že i nás baví s vámi spolupráce. To je krása.

Tomáš Richter: Přesně tak. Ale on, když se člověk trošičku popálí ve vývoji, tak už pak pochopí, jak ten vývoj má správně fungovat a vypadat a co chce a nechce. Jenom pro srovnání – my jsme za rok byli schopni vyvinout od píky úplně nové zařízení, kdežto u stávajícího řešení pořád řešíme nějaké dodělávky funkcí, což je prostě smutné.

Pavel Schiller: Jako že udělat drobnou změnu trvá stejně dlouho jako udělat nový produkt, nový závod...

Tomáš Richter: No, no.

Pavel Schiller: A jeden z důvodů je, že vlastně víc hrajete tu roli dodavatel–odběratel, než jako „hele, jsme jeden tým a pojďme to dělat“.

Tomáš Richter: Přesně tak.

Pavel Schiller: No a... Kdybyste teda měl vypíchnout – nebo takhle, pochopil jsem, že vaše zkušenost je ta, co taky od zákazníků občas slýchám – zní to nějak tak, že už za sebou máme pár nárazů do zdí, stálo nás to pár set tisíc nebo milionů, tak to taky dokážeme poznat. Takže tuhle zkušenost máte taky.

Tomáš Richter: Přesně tak.

Pavel Schiller: A co je to, co vás vedlo k tomu si teda vybrat nás? Jestli něco dokážete vypíchnout?

Tomáš Richter: No tak jako na začátku jsem hledal firmu, která byla schopná udělat nějaký vývoj, že jo. Takže jsem ještě nevěděl, do čeho jdu. Ale postupem času, po nějaké schůzce, jsem pochopil, že to vypadá, že víte, o čem mluvíte, a že víte, co děláte – což se taky následně potvrdilo. A mně se nejvíce líbilo to, že pod jednou střechou máte úplně všechno. Že se mezi sebou nemusí domlouvat tři náhodní lidi, kteří se neznají, o tom, že teď dodělali tohle a bude se dělat tamto. Ale že kluci sedí spolu v jednom baráku a jsou schopní se o tom projektu bavit a efektivně řešit celý ten vývoj. Což bylo to nejdůležitější, protože my jsme potřebovali mobilní aplikaci, hardware a stejně tak firmware pro nabíječku – a potřebovali jsme to vyřešit pod jednou střechou.

Pavel Schiller: K tomu nás vlastně dovedli zákazníci. My jsme původně dělali hardware a firmware a na aplikacích se spolupracovalo s nějakou jinou softwarovou firmou. Ale potom, když ta softwarová firma měla ten hardware s firmwarem na stole a ladila to s tou aplikací, tak pro ně to bylo obtížné – protože nemají ani osciloskopy, žádné vybavení a hardwarovou znalost. Takže bylo velmi obtížné zjistit, jestli je chyba v hardware, firmware, v aplikaci a tak dál. A zároveň i ten zákazník musí vést vztah se softwarovou firmou, s hardwarovou firmou – každému vysvětlovat business model, produkt, co to vlastně má umět. A proto nás zákazníci pošťouchli k tomu, ať začneme dělat i ty aplikace a software nad tím. A považujeme to za naši konkurenční výhodu. Specializujeme se ve většině případů jenom na ty softwary, co souvisí s elektronikou. Protože i naši vývojáři těch aplikací nebo softwarů většinou původně byli firmwareáři nebo mají tu hardwarovou znalost. A pokud ji nemají, tak je tady jsme schopní doučit. A pokud je tady někdo vybraný programátor, který má minimální hardwarové znalosti – ani nevím, jestli teď takového máme – tak se to za rok naučí. A pořád může jít za odborníkem na firmware nebo hardware a ten mu to za pět minut odšťouchne, místo aby se s tím trápil týden. Takže to jste vypíchnul dobře.
No a co vás na té spolupráci nejvíc baví, nebo se vám na ní nejvíc líbí?

Tomáš Richter: Určitě ta transparentnost a rychlost v komunikaci. To znamená, že když člověk napíše e-mail nebo zavolá třeba i dvakrát denně, tak dostane odpověď na všechno, co potřebuje. A tady bych určitě měl vypíchnout pana Baštána, který je v tomhle expert. On dokáže skvěle vysvětlit problematiku i mně – člověku, který se v tom moc neorientuje a ani orientovat nechce, protože den má pořád jenom 24 hodin. Ale když má člověk otázku, on ji dokáže jasně, lajcky vysvětlit. Nemusí to být jen on, ale je to člověk, se kterým tyhle věci aktuálně řeším, a přijde mi, že ty odpovědi jsou vždy srozumitelné a jasné. Ještě mě napadla jedna výhoda té spolupráce – a to, že já jako člověk, který na firmě řeší hromadu problémů denně a týdně, nemá čas budovat vývojářský tým a věnovat se úplně všemu. Než bych vybudoval tým, který tady už je dávno zaběhlý, tak by nám na trhu mohl ujet vlak a mohli bychom být až někde...

Pavel Schiller: ...na chvostu.

Tomáš Richter: Jo.

Pavel Schiller: To vídám docela často, protože dnes, jak je doba rychlá, jde o to být na trhu první – a to je zásadní. Nesmíte ho předběhnout. Už jsem taky viděl, že někdo přišel s produktem a měl s ním přijít o dva roky později.

Tomáš Richter: To se stalo, myslím, našim konkurentům ze Švýcarska. Předběhli trh brutálně – ta jejich nabíječka uměla úplně všechno, ale byla hrozně drahá a předimenzovaná. Takže ji lidi moc nekupují. Teď se tam stahují mračna – tak uvidíme, jak to dopadne.

Pavel Schiller: Tak snad dobře pro vás. V každém případě – trh se nesmí předbíhat ani dobíhat, ale je dobré ho trefit včas. A pokud k tomu máte zařizovat nějaký vývoj, tak to většinou nedopadá dobře. Což si myslím, že oni zrovna i udělali – ten vývoj možná budovali a víc dělali vývoj pro vývoj než trefovali byznysově. A to je částečně to, co my těm zákazníkům poskytujeme – možnost spolupracovat jako s vlastním vývojem, ale ve správný čas a v objemech, které potřebují.

Tomáš Richter: Jo, já už jsem několikrát dostal třeba právě od pana Baštána nějakou zpětnou vazbu na věci, o kterých jsem si mohl myslet, že by byly správně. A když jsme o tom mluvili, došli jsme k závěru, že to třeba může počkat nebo něco podobného. Což je pro mě jako zakladatele firmy, která není bůhvíjak obrovská, super – mít nadhled, pohled i od někoho třetího zvenku k věcem, ke kterým se může vyjádřit, protože tomu rozumí. To jsou podněty k zamyšlení – což zaměstnanec neudělá. A to jsou prostě ty výhody.

Pavel Schiller: Takže cítíte nejen to, že tady propojujeme know-how z různých oborů a technologie, které se dají použít v různých oblastech, ale i to, že díky zkušenostem s našimi zákazníky a jejich byznysem dokážeme konzultovat i byznysovou stránku věci?

Tomáš Richter: Jo, určitě. Tím, že máte zkušenosti i s jinými firmami a víte, jak řeší vývoj, tak jsou tam zkušenosti, které já nemám, protože vývoj neřeším denně. Jsou to zkušenosti, které nám můžou ušetřit hromadu peněz nebo nás někam posunout.

Pavel Schiller: Jasně. A jak hodnotíte tu myšlenku, které se hodně lidí bojí – že vám ukradneme nápad nebo prodáme ten stejný vývoj konkurenci?

Tomáš Richter: Hele, máme podepsanou mlčenlivost a pak je to o důvěře a domluvě a o tom, co si firmy mezi sebou podepíšou. Ale myslím, že za ten rok spolupráce už je důvěra na vysoké úrovni a může to pokračovat, jak to je.

Pavel Schiller: Já to často vidím u startupistů nebo začínajících firem – čím jsou víc na začátku a nezkušení, tím víc mají strach o svůj nápad. A čím jsou zkušenější, tím víc vědí, že udělat vývoj, mít trh, obchodní model, prodejní kanál – to je tolik práce, že to jim těžko někdo ukradne. I kdyby to ukradl, tak je stejně nedoběhne. A my ctíme, že pokud je na trhu náš zákazník a jeho tři konkurenti, které se snaží porazit, tak pro ně samozřejmě dělat nemůžeme. To je no-go, samozřejmé. Ale pokud přijde někdo s produktem, kde je tisíc hráčů a nekonkurují si přímo, tak si nemůžeme zavřít dveře k tak velkému trhu nebo oboru. Ale vždycky se zákazníka ptáme a většinou je to tak, že řekne: „Hele, oni jsou úplně na jiném trhu,“ nebo je to tendrované pro stát, my to máme vyřešené, nelezeme si do zelí – a je to v pohodě.

Tomáš Richter: Ale my jsme nevyvinuli jadernou bombu. Udělali jsme něco, co je dostupné, zdroje k tomu existují, normy taky. Může to vyvinout každý. Naše výhoda je, že se snažíme zákazníkovi poskytnout další funkce. Teď máme know-how v tom, že máme zkušenost na trhu, víme, co chceme, co zákazníci chtějí, a proto to vyvíjíme. A samozřejmě chceme doběhnout zahraniční konkurenci a přidávat lepší funkce, udělat to líp. Mně se nejvíc osvědčilo, že produkt musí být co nejvíc uživatelsky přívětivý. To je nejdůležitější. Dneska když někdo řekne, že k tomu je aplikace, tak každý už mávne rukou, že má aplikaci na všechno – od chytrého záchodu po ledničku. Takže aplikace je fajn, ale mělo by to být jednoduché.

Pavel Schiller: Jasně. To často vidíme – někdo udělá aplikaci v průmyslovém stylu, páruje se přes zadávání IP adresy, což je otrava. My dneska i průmyslové aplikace děláme uživatelsky přívětivé. I když tam jsou odborníci, co IP adresu zvládnou zadat.

A co plánujete vyvíjet dál?

Tomáš Richter: Teď společně pracujeme, jak možná víte, na wallboxu. Chceme pokračovat v dlouhodobém vývoji té nabíječky – posouvat funkce, aby to bylo pro zákazníky co nejjednodušší a s co nejvíce funkcemi. A potom určitě i nějaký smart meter – abychom byli schopni nabíjet přebytky z fotovoltaiky, případně dynamicky řídit nabíjení.

Pavel Schiller: No a kdybych si chtěl ty vaše produkty koupit, jak to nejsnadněji udělám?

Tomáš Richter: Pro český trh bych použil náš e-shop nabijelektromobil.cz. Tam už na zákazníka vyskočí naše produkty pod názvem EcoVolter. Nová generace, kterou vyvíjíme společně, se bude jmenovat EcoVolter 2 – to je ta, o které se tady bavíme. Takže určitě tam.

Pavel Schiller: Super. Myslím, že jsme dneska probrali snad všechno. Takže se s vámi rozloučím, chystáme další rozhovor, můžete dát odběr – a hezký den.

Tomáš Richter: Na shledanou.